Silné představení a nádherná kinematografie povznášejí Světlo mezi oceány, přesto ji však drží mýdlová opera a nerovnoměrné psaní.
Světlo mezi oceány se rozvíjí v roce 1918, když Tom Sherbourne (Michael Fassbender) nastoupil do role strážce majáku na ostrově u pobřeží malého města v západní Austrálii. Zatímco je Tom před časem varován před psychologickým mýtem, které tato práce měla u předchozího majitele majáku, chopí se této práce dobře a považuje ji za příležitost užít si po letech bojů v první světové válce trochu klidu a pohody - včas, podepsání dlouhodobé smlouvy. Tom si dokonce vytvoří spojení s dcerou svého zaměstnavatele Isabel (Alicia Vikander) a než to vědí, dvojice se do sebe zamilovala a vdala.
Přestože se pár snadno usadí ve svém jednoduchém, přesto blaženém životě pouze s sebou od pevniny (a se všemi lidmi, kteří tam bydlí), jejich obtíže s dítětem hrozí, že si na svém štěstí vezmou proslulou daň. Osud poté zasáhne, když na ostrově vyplaví naplavená veslice nesoucí dítě a Isabel se zlomeným srdcem prosí - a nakonec přesvědčí - Toma, aby souhlasil s vydáním dítěte za své. Když se však dozvědí pravdu o dítěti a o tom, odkud pochází, čelí dvojici dilema, které bez ohledu na to, co dělají, pro někoho zlomí srdce.
Světlo mezi oceány, převzato ze stejnojmenného románu ML Stedmana, je nejnovějším režijním počinem uznávaného filmaře Dereka Cianfrance z filmu Blue Valentine a The Place Beyond the Pines. Podobně jako v předchozím díle Cianfrance je The Light Between Oceans promyšleným a dobře provedeným zkoumáním toho, jak mohou mít akce a rozhodnutí přijatá k udržení vztahů nepředvídatelné důsledky (z nichž některé se projeví až po letech), bez ohledu na záměry za nimi. Ačkoli Cianfrance zde vede řízení s (pravděpodobně) pevnější a sebevědomější rukou, než jakou měl ve svém předchozím režijním úsilí, Světlu mezi oceány chybí prozkoumání těchto problémů a souvisejících myšlenek obzvláště přesvědčivým nebo poutavým způsobem.
Světlo mezi oceány je záměrně mýdlová opera, která připomíná kolektivní díla Nicholase Sparkse - pomocí narativních vymožeností a melodramatického vývoje zápletky točí přízi, která se mění z pohádkové romance na (potenciálně) ztracený milostný příběh, za málo času. Michal Fassbender a Alicia Vikander opět prokazují, proč jsou nominovanými na Oscara, respektive držitelkou Oscara, pomáhají lépe emocionálně zakotvit události, které se zde objevují, a umožňují Světlu mezi oceány vypořádat se s velmi náročnými tématy (emocionální jizvy) zanechané různými typy osobních ztrát), aniž by vypadaly jako nechutné nebo sacharinové. Bohužel, Cianfrance se zde pokouší pokrýt příliš mnoho půdy příběhem, který nakonec trvá mnoho let při řešení jeho velkých myšlenek,ale jen dokáže malovat hlavní postavy, stejně jako jejich příběhy a zkušenosti, příliš širokými tahy.
Vizuálně je však Světlo mezi oceány dosud nejuznávanějším režijním úsilím Cianfrance. Pod dohledem kameramana Adama Arkpawa (1. sezóna seriálu True Detective a loňský Macbeth s titulkem Fassbender) vytváří Světlo mezi oceány náladu pro jakoukoli konkrétní scénu nebo okamžik prostřednictvím živých momentek pobřežní Austrálie a Nového Zélandu, kde film byl natočen. Zarámování úhlu kamery a pořízené snímky dále obohacují podstatu vyprávění filmu, stejně jako časté používání okolních zvuků z prostředí a dramatická partitura oscarového Alexandra Alexandera Desplata (s výjimkou doby, kdy je hudba k dispozici) tak jako tak přes vrchol. Problém je v tom, že působivé řemeslné zpracování filmu také vykompenzuje nedostatky zde vyprávěného příběhu.
Jak již bylo uvedeno dříve, silné výkony Fassbendera a Vikandera také končí ve službě nějakého chatrného vyprávění. Část problému spočívá v tom, že Světlo mezi oceány z velké části vystihuje příběh z Tomovy perspektivy - zmiňuje se o jeho historii a událostech, které ho formovaly, aniž by Isabele jako postava byla koncipována stejně. Isabele je však hybnou silou pro to, co se v příběhu děje, a to, co se ve filmu projeví, bude ve výsledku méně emocionálně působivé. Fassbender a Vikander mají dobrou chemii obrazovky a díky nim se Tom a Isabele cítí spíš jako skuteční lidé, ale Světlo mezi oceány se nakonec cítí trochu duté - je poháněno spíše machinacemi spiknutí než vývojem postav.
Třetím důležitým hráčem filmu Světlo mezi oceány je postava Rachel Weiszové: Hannah Roennfeldt, matka dítěte „adoptovaná“ Tomem a Isabele. Hannahin příběh je do druhé poloviny filmu poněkud trapně vpleten - umožňuje Hannah lépe sloužit jejímu účelu v zápletce, ale zároveň stále nedosahuje toho, aby plně rozvinula postavu a vytvořila svůj vlastní oblouk tak přesvědčivý nebo zajímavý jako ty pro Tom a Isabele. Světlo mezi oceány může být příběhem primárně o tom, jak jsou tři různí lidé ovlivněni osudem a okolním světem a následným dopadem, který mají jeden na druhého, ale je jen částečně úspěšný díky své ambiciózní snaze spojit všechny tři narativní vlákna uspokojivým způsobem.
Silné představení a nádherná kinematografie nakonec povznášejí Světlo mezi oceány, přesto ji však drží mýdlová opera a nerovnoměrné psaní. Cianfrance odvádí skvělou práci z režijního hlediska - i když se zde jako scenárista snaží přeložit Stedmanovo podklady do filmového příběhu, který zapadá do surového a autentického tónu jeho nyní zavedeného filmového stylu. Světlo mezi oceány tak nakonec končí jako film, který má mnoho kvalit, které stojí za obdiv, ale je celkově poněkud chladný a vzdálený. Přesto, pokud se vám líbí úctyhodné romantické melodrama (dokonce i jedno se zvláštními pomůckami utrpení), pak je to jeden milostný příběh, na který byste mohli mít chuť.
UPOUTÁVKA
Světlo mezi oceány nyní hraje v amerických kinech. Je dlouhá 132 minut a má hodnocení PG-13 pro tematický materiál a určitý sexuální obsah.
Dejte nám vědět, co si o filmu myslíte, v sekci komentáře!
Naše hodnocení:
3 z 5 (dobré)